Jan Dienstl sám nikoho nevyhání – nastrkuje stát

V MF Dnes ze čtvrtka 9. ledna 2014 se v rubrice „Byznys rozhovor“ objevil článek Jiřího Štického a Pavla P. Novotného s výmluvným titulkem „Sám nikoho nevyháním“. Jan Dienstel v rozhovoru s oběma redaktory jako jeden z velkých podílníků (30 %) Severočeské energetické a. s. argumentuje při obhajobě potřeby zrušit územní ekologické limity těžby z roku 1991 jednoduše: stát to uhlí potřebuje, těžba dává lidem práci, změna ekonomické základny Ústeckého kraje a vytvoření odpovídajícího počtu náhradních pracovních příležitostí v sofistikovanějších a životní prostředí nepoškozujících oborech je iluze. Kraj historicky je a vždy bude průmyslový, šikovný člověk je odtamtud za 40 minut v Praze. On sám jako Severočech s trvalým bydlištěm v Ústí n. L. to má zažité – není podnikatelem, který by v dotčeném území pouze podnikal, využíval jeho zdrojů, ale žil jinde ve zdravém prostředí, (jako např. pan Bakala, napadá mne hned při čtení rozhovoru). Žije tam, pracuje, investuje, podporuje místní, tvrdí Jan Dienstl; dokonce souhlasí s míněním redaktorů MF Dnes, že dosud z toho pánevní oblast měla jen ony negativní důsledky těžby – bourání měst a vesnic, zhoršené životní prostředí, negativní vlivy na lidské zdraví, že se musí daleko víc prostředků z výnosu těžby do kraje vracet. Stát má podle něj říci, zda to uhlí za limity potřebuje, zda je to „veřejný zájem“. Jde prý o energetickou soběstačnost a bezpečnost. Stát také podle něj má zajistit uvolnění území pro těžbu a nést náklady – výkupy nemovitostí, náhradní výstavbu za likvidované fondy. Úkolem státu podle něj není bránit těžbě stanovováním limitů, ale společně s těžaři a s obyvateli území zajistit co nejlepší podmínky pro vystěhované černické, jiřetínské, litvínovské obyvatele, podnikatele i pro kraj a pro celou společnost. Proto nabízí státu, aby do těžební společnosti vstoupil a na řešení se podílel i jako spoluvlastník. On sám nikoho nevyhání. Když to ale nepůjde po dobrém, tak je třeba se vrátit k možnosti vyvlastnění nemovitostí – při podílu státu již samozřejmě „ve veřejném zájmu“, což pro soukromou společnost nelze. Když to jde u dálnic, které mohou vést i jinudy, tím spíš to musí jít u uhelných zásob, které nikam nepřesunete. Jsou, kde jsou a tam se musí těžit. Tolik Jan Dienstl.

A teď jak je to doopravdy: Jan Dienstl nežije v Ústí n. L., kde je přihlášen k trvalému bydlení, ale v Třebívlicích, v bezpečné vzdálenosti od území devastovaného povrchovou těžbou uhlí a energetikou v SHP, pod jižními svahy Českého středohoří – v tzv. „Zahradě Čech“. Pravda, je to ještě v Ústeckém kraji, ale daleko i od jediných dvou ovzduší znečišťujících průmyslových podniků Litoměřicka - Lovochemie v Lovosicích a cementárny v Čížkovicích. Potřeba uhlí pro výrobu elektrické energie klesá, a kdybychom nevyváželi téměř 20 % vyrobené elektřiny do zahraničí, byla by ještě nižší a bylo by dost uhlí i pro výrobu tepla v bytovém a komunálním hospodářství před limity. Navíc nás budou mezinárodní závazky k ochraně klimatu tlačit ke snižování produkce CO₂ a tím i k dalšímu snižování spalovaného množství uhlí. A konečně by se mělo zvážit, zda je rozumné uhlí jako palivo, ale i cenný budoucí zdroj uhlovodíků spálit už dnes s účinností 35 – 42 %, a neponechat část zásob v zemi pro další generace a lepší technologie. Jan Dienstl má pravdu, že dokud bude v SHP převažovat prostředí, které spoluvytváří povrchová těžba a energetika, kraj sem těžko přiláká jiné obory a jiné technologie. Také proto se musí povrchová těžba i energetika založená na spalování uhlí zde utlumovat a postupně nahrazovat bezemisními, nevyčerpatelnými nebo obnovitelnými zdroji. Je pokrytecké tvrdit, že těžaři „podporují místní“. Ani po Listopadu 1989 se nezměnila praxe, že do území kraje se vrací nepatrný zlomek toho, co se z něj odčerpá. Příspěvky těžařů do rozpočtů obcí, na údržbu a opravy památek, na spolkový život občanské komunity postižené důsledky těžby jsou oproti ziskům těžařů hanebně nízké, ve zlomcích procenta. Nízké jsou i úplaty obcím za těžbou zabrané území a ani daňové odvody vůči státu nejsou přes státní rozpočet vraceny odpovídajícím dílem do zdejšího území na rekultivaci krajiny, obnovu osídlení, rekonstrukce dopravní a technické infrastruktury, jak by si území a jeho obyvatelé zasloužili. Je příznačné pro způsob přemýšlení pana podnikatele Dienstla, že zatímco nepochybuje o tom, že zisk z těžby patří jemu a spoluvlastníkům, řešení problémů a důsledků a náklady z nich vyplývající by nejraději svěřil státu. Proto mu nabízí vstup do společnosti. Stát už jednou okradený při privatizaci Mostecké uhelné by tak nejen zaplatil znovu za podíl na něčem, co už bylo jeho, ale ještě by zafungoval jako „razicí štít“ veřejného zájmu v boji s občany Černic, Horního Jiřetína a Litvínova. Pěkně děkuji za takové „lokální patrioty“. Nejhorší je, že tito podnikatelé s uhlím, tedy s vyhrazeným nerostem a tím i majetkem státu, si namísto podrobení se podmínkám, které by stát měl pro těžbu i odbyt stanovit, ještě svou ekonomickou mocí a korupcí naopak státní orgány „osedlali“. Jinak si nelze vysvětlit, proč by stát nemohl, jak tvrdí (pod praporem svobody v tržním hospodářství), určit kvótu uhlí povinně určeného pro teplárenství.

 Kdyby stát a kraj opravdu dbaly na veřejné zájmy, viděly by dál, než na jedno funkční období vlády či zastupitelstva a staraly by se víc i o vzdálenější budoucnost, ne podle hesla „po nás potopa“. Uhlí stejně jednou dojde a stavět na něm budoucnost věčně nelze. V Evropě i ve světě je dost států, které žádné těžitelné uhelné zásoby nemají, a přesto prosperují. Nevyvážejí suroviny a energii bez zhodnocení, bez vyšší přidané hodnoty, ale hlavně lidský um ve výrobcích. Také jsme to kdysi uměli a je nejvyšší čas se k těmto ctnostem dobrých hospodářů vrátit. Nejsme „rozvojová země“ a podnikatelská sféra by fortel a um zdejších lidí měla využívat inteligentněji, než k dalšímu plundrování země a vývoz našeho životního prostředí a lidského zdraví, aby tu jednou nezůstaly jen zkorumpovaní politici, úředníci, a lidem oči pro pláč.

V Hradci Králové 13. ledna 2014