Limity těžby na Velkolomu ČSA opět na scéně aneb zasedá-li Tripartita za účasti prezidenta Zemana, jde o obecné ohrožení?

Ing. arch. Martin Říha

Jak jsme se dnes mohli dozvědět z České televize, odboráři, podnikatelé, vláda i prezident Zeman si na dnešním zasedání Tripartity, kde byl hostem, opět vzpomněli na Severočeskou hnědouhelnou pánev. Nikoliv v tom žádoucím smyslu, jak konečně tuto oblast zbavit prokletí povrchové těžby uhlí, jdoucí dál pěkně po bolševicku „přes mrtvoly“ lidí i celých obcí a měst. Nejednali, jak konečně začít měnit ekonomický profil kraje na sofistikovanější výroby a služby, s větší přidanou hodnotou, a přestat vyvážet uhlí a elektřinu namísto výrobků, v nichž by byly zhodnoceny. Nedohodli se, že je třeba výrazněji zlepšit životní prostředí, čistotu ovzduší, zvýšit podíl rekultivací území zdevastovaných těžbou, a právě na tom zaměstnat na desítky let pracovníky uvolňované z těžby. Nevnímají, že právě desítky let trvající a bohužel pokračující devastace způsobuje nepříznivé kvalifikační, zdravotní a sociální parametry zdejší populace. Nepochopili, že dokud se toto vše nezačne měnit, do té doby budou kraj opouštět mladí a kvalifikovaní a nevracet se do něj, že tento stav odrazuje podnikatele i pracovníky, hledající místo pro uplatnění. Naopak, ujistili se navzájem, že musí Severočeši nadále strpět pokračování praxe , díky níž se i čtvrt století po Listopadu 1989 dožívají v průměru o 2 roky nižšího věku a daleko více prostonají. Musí si prý vypít svůj kalich hořkosti do dna, rozuměj „do vyčerpání zásob uhlí, včetně těch za limity“. Neuznávají argumenty proti, jako je ochrana soukromého vlastnictví a podnikání obyvatel v obcích, které by musely těžbě ustoupit. Nechtějí vidět, že povrchová těžba VČSA, postupující přes Černice a Horní Jiřetín k východu na Litvínov a Záluží nejen nepřinese žádné nové pracovní příležitosti, ale daleko víc, než živí Velkolom ČSA, jich při svém postupu zlikviduje. Hlavní těžiště zásob je přeci pod chemickými závody v Záluží, to kvůli nim se dere těžař přes území s uhlím vysoce sirnatým u výchozu sloje, již jednou těžené hlubinou a pak znovu povrchovým dolem Obránců míru. Neuznávají argumenty, že je třeba zachránit před devastací alespoň zbytky osídlení a krajiny pod Krušnými horami, když už jich padlo víc než 100 a provází je rozvrat vodního režimu, dopravní a technické infrastruktury, zemědělské i lesní výroby, nesčetných kulturních památek, územního systému ekologické stability. Neohlížejí se na city a kulturní potřeby zdejších obyvatel, kteří zde už mají, na rozdíl od generance dosídlenců po 2. světové válce, nahrazující vyhnané Němce, znovu své kořeny, a někteří se museli stěhovat před těžbou i opakovaně. Nechápou ani onu globální souvislost žádoucího útlumu těžby a spalování uhlí, kterou představuje celosvětový imperativ naléhavé potřeby snížení produkce skleníkových plynů, jak znovu připomněl nedávný klimatický summit OSN v New Yorku. Žijí nadále v minulosti, namísto aby připravovali budoucnost, a jdou na ruku asociálům, kteří v honbě za ziskem korumpují odbory, politiky, úředníky státní správy, v devastovaném území nežijí a chovají se v něm podle hesla „po mně potopa“. Je zřejmé, že se za těch 25 let od Listopadu 1989 nic nenaučili a bohužel také nic nezapomněli z praxe před ním. Opravdu se musíme nechat vést takovouto „pseudoelitou“? Není na čase místo sametového zvonění klíči vzít do ruky vidle? Nedivil bych se Severočechům, kdyby zase začali oni, stejné tři týdny před výročím 17. listopadu 1989, jako tenkrát.

V Hradci Králové 20. 10. 2014