Zastaralá, nikoli rozumná koncepce

Literární noviny

Každý stát potřebuje dlouhodobou energetickou koncepci. Z vnějšího pohledu se zdá, že současná vláda si při aktualizaci té naší počíná naprosto nepochopitelně. To si ovšem myslí nenapravitelní optimisté.

Nenapravitelní pesimisté si o motivech sehraného výkonu dvojice Kocourek - Nečas nejspíš pomyslí něco ošklivějšího. Schválení platné státní energetické koncepce v roce 2004 předcházela široká debata o několika připravených variantách. S vlastním scénářem přišlo tehdy i ministerstvo životního prostředí. Ministři průmyslu a životního prostředí se nakonec dohodli na kompromisní podobě. Pokus ministra průmyslu Urbana na poslední chvíli ještě prosadit zrušení limitů těžby vláda jednoznačně odmítla. Následně se zachování limitů stalo klíčovým bodem programu všech následujících vládních koalic. Ta stávající dokonce závazek rozšířila o "jejich legislativní zajištění". Papírový klid ale netrval dlouho.

Začalo to nenápadně

Politicky téměř neviditelný ministr Kocourek tiše, bez obvyklého připomínkového řízení předložil vládě materiál, kterého si také neměl nikdo všimnout. Ekologické organizace si ale všimly. A tak evidentně rozladěný ministr musel veřejně vysvětlovat, proč navrhuje, aby mu vláda, která oficiálně usiluje o zachování limitů, uložila jejich prolomení v chystané energetické koncepci. Nota bene, proč takto sám sobě nařizuje, že žádnou jinou variantu připravit ani nesmí. Premiér Nečas se za svého ministra postavil, ale koaliční partneři měli jiný názor. Vláda nakonec uložila Martinu Kocourkovi, aby do konce roku předložil vládě aktualizaci koncepce, která bude v souladu s programovým prohlášením vlády. Tady by příběh mohl skončit stejně jako před sedmi lety. Ale nekončí. Premiér totiž na vládní tiskovce prohlásil, že čerstvě schválené usnesení "nepředjímá, jestli limity budou, nebo nebudou nakonec zrušeny". Nečasův vzkaz povzbudil ministerstvo průmyslu k následné otevřené dezinterpretaci svého úkolu. Zní asi takto: limity těžby zachováme a legislativně zajistíme tím, že je zrušíme.

Pokud tak zjevné a arogantní chování koaliční partneři mlčky přejdou, setkají se s jeho výsledkem znovu koncem roku. To už ale bude na vymýšlení alternativních koncepcí pozdě. Navíc tvrdošíjnost, s jakou se dva vládní činitelé pokoušejí obejít své závazky, vrhá špatné světlo na celou vládu už nyní.

Potřebujeme energetický výhled

Nikoliv ovšem směrem, kterým se chystá vyrazit ministerstvo průmyslu a obchodu. Pracovní verze koncepce počítá s minimálním podílem obnovitelných zdrojů energie, naopak propaguje elektrárny na jaderné palivo dovážené ze zahraničí. Kromě uhlí za limity chce zahájit i novou těžbu uranu. Naprosto se tak míjí s vývojem ve vyspělých evropských zemích a rezignuje na příležitost k modernizaci české energetiky i ekonomiky směrem k vyšší konkurenceschopnosti. Z návrhu se nic nedozvíme ani o nejbližší budoucnosti. Občané i podnikatelé zatím marně čekají na pokračování úspěšného programu Zelená úsporám. Potřebné prostředky přinesou nejpozději za tři roky chystané aukce povolenek ke znečišťování. Další zateplování domů by přitom srazilo závislost na špinavém uhlí i účty českým rodinám. Vláda ale žádný plán zatím ani nepřipravila.

Cui bono?

Zde je proto na místě otázka, kdo by vlastně měl z koncepce podle Kocourka a Nečase prospěch. Rozhodně především Pavel Tykač. Právě jeho firma otevřeně usiluje o postavení vlastní elektrárny, v níž má končit uhlí vytěžené za hranicemi limitů. Vyvážet elektřinu z uhelné elektrárny je samozřejmě legitimní podnikatelský záměr, ČEZ stejným způsobem dobře vydělává mnoho let. Nijak to ovšem nepomůže teplárnám, které si nyní stěžují na nedostatek drahého uhlí. Podle názoru vedení ministerstva průmyslu a obchodu mají smůlu. Stát prý nemá a ani v budoucnu nesmí mít právo v rámci povolení další těžby uložit podmínku, aby těžařská firma nabídla část vytěženého uhlí k prodeji pro účely vytápění domácností.

Optimisté mohou vnímat ministrovu pozici jako zásadovou snahu o prosazení ideově čistého liberálního názoru, že také zásoby nevytěžených nerostných surovin by měly patřit privátním vlastníkům a nikoli státu. Ti ostatní se spíš podiví sveřeposti, s níž prosazuje zájem jedné soukromé firmy. Všichni se ale shodnou, že tak či tak uhlí za limity by stejně z čistě technických důvodů nemohlo být k dispozici dříve než za deset let po jejich prolomení. A do té doby si teplárny dávno najdou jiný zdroj vytápění, anebo skončí.

Koho zrušení limitů poškodí?

Na prvním místě rozvoj regionu. Limity tvoří pevný základ územních plánů kraje i obcí. V souladu s nimi například Horní Jiřetín právě staví novou kanalizaci a čističku odpadních vod s využitím dvěstěmilionové státní dotace. Za posledních dvacet let, kdy limity platí, se ovšem v dotčeném regionu investovalo mnohem více - do soukromých i veřejných budov, do opravy silnic i památek či do vytvoření mnoha tisíc kvalitních pracovních míst mimo oblast hornictví. Těžba za limity by tato místa zrušila, skončit by musely i Chemické závody Litvínov. Novou zaměstnanost ovšem pochopitelně nepřinese, jen prodloužení stávajících pracovních úvazků v Litvínovské uhelné společnosti. Zanikly by také cenné přírodní lokality a spálení uhlí za limity by ohrozilo i globální klima. Je tedy pochopitelné, že kraj i obce se zejména proti maření veřejných i soukromých investic, ztrátě pracovních míst a ohrožení kvality života místních lidí důrazně ohrazují.

Ve stínu politických afér a hádek, probíhá příprava vládního rozhodnutí, které zásadně ovlivní osudy zdejších obyvatel na mnoho desítek let dopředu. Kdyby nic jiného, tak tohle je důvod, proč si zaslouží naši pozornost.

Legislativní centrum Zeleného kruhu.

(Daniel VONDROUŠ)