Územní ekologické limity těžby v SHP - „evergreen“ českých vlád od roku 1991

Autor: Ing. Arch. Martin Říha, Společnost pro trvale udržitelný rozvoj

Když došlo koncem 80. let minulého století k prvním výrazným sesuvům jižních svahů Krušných hor pod Jánským vrchem západně od zámku Jezeří, začali ekologové i ochránci památek ve státní správě i mimo ni poprvé bít na poplach. Varovali, že bude-li pokračovat povrchová těžba Velkolomu Čs. armády v odlehčování paty svahů dotěžováním až k výchozu sloje směrem na východ k Černicím a Hornímu Jiřetínu, ohrozí to nejen stabilitu zámku Jezeří s arboretem a svahů na východ od něj, ale odvodněním i bučiny, tvořící důležitou součást územního systému ekologické stability a biodiverzity zdejší krajiny, vodní režim pod horami, poslední zachovalé osídlení a torza původní krajiny. Tyto impulzy byly natolik silné, že se jimi začaly zabývat krajské i celostátní stranické a vládní orgány, jinak k takovým aktivitám odmítavé. Díky tomu se už před rokem 1989 poprvé začaly přehodnocovat plány těžařů a bylo rozhodnuto o zachování ochranného pilíře pod Jezeřím a arboretem, což byl do té doby nevídaný úspěch stejně, jako v téže době odpis zásob uhlí pod městem Duchcovem, snímající Damoklův meč těžby z historického města s Valdštejnským zámkem a torza zámecké zahrady. Bez ohledu na tyto dílčí úspěchy zaniklo jen v SHP na stovku obcí a celé desítky, ne-li stovky kilometrů čtverečních krajiny - polí, lesů, vodních toků a ploch i solitérních památek v krajině. Malebný kraj se tak v průběhu 60.–80. let minulého století stal těžce postiženým územím nejen po stránce životního prostředí, ale postupně i po stránce ekonomické a sociální. Lidé se dožívali kratšího věku, byli více nemocní, zpožďoval se vývoj dětí, vzdělanější lidé začali z kraje utíkat. Bylo zřejmé, že se zde musí praxe využívání území a jeho přírodních i lidských zdrojů radikálně změnit, protože pokračování v trendu předlistopadové éry bylo neudržitelné.

Logickým pokračováním po Listopadu 1989 bylo úsilí nově vzniklých ústředních orgánů péče o životní prostředí – tedy Federálního výboru pro životní prostředí ČSFR vedeného Ing. Josefem Vavrouškem, CSc. a Ministerstva životního prostředí ČR, vedeného RNDr. Bedřichem Moldanem, CSc. a po něm Ing. Ivanem Dejmalem, potvrdit změnu trendu a tyto přírodní i kulturní hodnoty napříště trvale uchránit. Stalo se tak přijetím Programu ozdravění Severočeského kraje, schváleného federální i českou vládou, a navazujícím vyhlášením Územních ekologických limitů těžby v SHP počátkem 90. let českou vládou.

Tento vývoj se od počátku nelíbil těžařům, zvyklým z minula, že těžba byla vždy prohlašována za veřejný zájem, kterému musí ustoupit vše. Ačkoliv horní zákon i tehdy obsahoval ustanovení, že jiné veřejné zájmy, včetně kulturních či ochrany přírody mohou v odůvodněných případech převážit, nebyla tato ustanovení prakticky uplatňována ani u památek, ani u zvlášť chráněných území přírody, tím méně v ostatním „nechráněném“ území. Od vyhlášení územních ekologických limitů těžby jsou jako překážka další těžby opakovaně napadány a zpochybňovány tu právními nástupci původních státních těžařských společností, tu Ministerstvem průmyslu a obchodu, Českým báňským úřadem, tu Krajským úřadem Ústeckého kraje, jindy některými politickými stranami. Jsou ale také houževnatě bráněny občany potencionálně dotčených měst a obcí, ekology, nevládními environmentálními organizacemi a zatím naštěstí opakovaně i vládami ČR. Poprvé při projednávání Státní energetické koncepce z přelomu let 2003–2004, kdy na základě záporného stanoviska MŽP k SEA této koncepce bylo odmítnuto v ní navržené prolomení limitů vládou premiéra Špidly. Vzhledem k účasti Strany zelených ve vládní koalici byly chráněny dokonce i za vlád premiéra Topolánka. Pokusy o prolomení neuspěly ani za úřednické vlády premiéra Fishera, byť jeho postoj byl poněkud nečitelný a vzbuzoval obavy. Dnešní vláda premiéra Nečase si dala úsilí o zachování územních ekologických limitů těžby a ochranu sídel i krajiny před postupem těžby v SHP dokonce do programového prohlášení vlády. Jenže jak je zřejmé z balónků vypouštěných do hromadných sdělovacích prostředků, někteří ministři, naposledy ministr Kocourek v Lidových novinách, to stále zkoušejí, jakoby pro ně programové prohlášení současné vládní koalice neplatilo. Jednou pod záminkou zvýšení konkurenceschopnosti našeho hospodářství, podruhé soběstačnosti v energetických surovinách, potřetí z obav z vysoké nezaměstnanosti, pokud těžba na limitech opravdu skončí, počtvrté pro údajný budoucí deficit uhlí pro naše teplárenství – zkoušejí to prostě oťukávat ze všech stran a zkoumají, co lidé a jejich nervy v ohrožených obcích vydrží. Umně při tom zatajují, že k podstatnému snížení výroby elektřiny i tepla spalováním uhlí nás donutí tlak na snížení emisí CO₂ do atmosféry, že pro uhlí jako chemickou surovinu se v budoucnu dá najít daleko výhodnější způsoby užití, než je „prohnat komínem“ s energetickou účinností pouhých cca 40 % jeho potenciálu, že přinejmenším ještě pro ohřev teplé užitkové vody je obrovský nevyužitý potenciál ve slunečních ohřívačích na střechách domů, že v teplárenství se dosud vzhledem ke stavu topidel, rozvodů tepla i bídných tepelně-akumulačních a tepelně-isolačních vlastností plášťů budov nehorázně plýtvá a daly by se ušetřit desítky procent spotřeby energie, kdyby se tomu věnovala potřebná veřejná podpora namísto tlaku na prolomení limitů těžby.

Soudným lidem proto nezbývá, než panu ministru Kocourkovi připomenout, že i pro něj platí programové prohlášení vlády, jejíž je členem, jako závazek, díky kterému získala důvěru Poslanecké sněmovny Parlamentu a podmínečně (a bude-li víc dbát zájmů soukromých těžařů, než obyvatel nejen Podkrušnohoří dočasně) i veřejnosti.