Několik názorů v tisku na snahy o bourání Horního Jiřetína

Proč musí být Horní Jiřetín zbourán

Odřej Vaculík, Sloupek, Deník Referendum

Posuzování toho, zda potřebujeme těžit uhlí nebo ne, se neřídí žádnými srozumitelnými pravidly. Argumentovat proti těžbě se tudíž jeví jako zbytečné.

Prolomení limitů těžby hnědého uhlí a s tím související potřeba zbourat Horní Jiřetín svědčí nikoli o energetické nouzi, ale o přepjaté „ekonomizaci“, ba přebujelé „fiskalizaci“. Zatímco například v době, kdy Horní Jiřetín vznikal a úspěšně se rozvíjel, peníze byly toliko prostředkem k vytvoření díla, skutečné hodnoty, tak dnes se dílo a jeho hodnota naopak stává prostředkem k získání peněz (a to za jakoukoli cenu, i za cenu jeho zničení):

„Litvínov bude v případě prolomení limitů těžby hnědého uhlí požadovat po firmě Czech Coal miliardu korun jako kompenzaci,“ napsaly Lidové noviny, což „Litvínovská uhelná ze skupiny Czech Coal vnímá jako příznivou zprávu. Vedení města chce navíc i po dobu těžby každý rok deset tisíc korun pro každou domácnost. Czech Coal je připraven investovat do zpřístupnění zásob hnědého uhlí za územními limity až 22 miliard korun.“

Právě začínáme být svědky proměny přírodního, historického a kulturního díla (v oblasti ležící dosud za „územními limity“), tedy trvalé hodnoty vyšší, na pomíjivou hodnotu nižší, což jsou peníze. A o ty jde v prvé řadě, o zisky těžařské společnosti a přidružených účastníků, případně parazitů.

Minulý týden jsem tady naznačil, že v době přepjaté ekonomizace by pro ekonoma znalého energetiky a mohutnosti sloje pod Horním Jiřetínem neměl být problém vypočítat množství energie, jež z vytěženého uhlí se má získat, i její aktuální cenu. Pak bychom v našem internetovém listě, který má pro to obzvláště vhodný název, mohli uspořádat jakési referendum, jehož účastníci by se zavazovali (každý podle svých možností) určité množství energie v období řekněme pěti let ušetřit. To by se krásně doložilo odečty na našich elektroměrech, které distributoři elektřiny pravidelně konají.

Původně jsem si myslel, že by nás, „šetřitelů“, na to muselo být aspoň padesát tisíc (což je podle mého soudu zhruba každý druhý až třetí elektronický čtenář Deníku Referendum). Trochu jsem se obával, že tolik „šetřitelů“ se ale nemusí přihlásit. Proto jsem spíš jen tak sám pro sebe, s tužkou v ruce, ač neekonom, začal odpočítávat od této (zatím pomyslné) ceny energie náklady, jež taková těžba vyvolá. Laicky tomu říkám „náklady vynucené“. To je pochopitelně nejen výše výkupného za domy v Horním Jiřetíně a další odškodné, ale také náklady za přeložky komunikací, za následné rekultivace a tak dále. Tím se skutečná cena získané energie pod Horním Jiřetínem dramaticky snížila a já si mohl oddechnout: Co padesát tisíc – pouhých deset tisíc šetřitelů, fakt!, by během pěti let dokázalo ztrátu za nezískanou „jiřetínskou“ energii vynahradit. A to jsem ještě nevěděl o dalších „kompenzacích“, jak o nich psaly Lidové noviny. Odečtu-li i ty (22 miliard za zpřístupnění...), začíná to být, jak politici a ekonomové rádi říkají, vlastně „o ničem“. Postačí, když každý čtenář našeho elektronického listu přinese tomu Czech Coalu ze svého sklepa zhruba kýbl uhlí – a Horní Jiřetín bude zachráněn.

Jenže – jak každý čtenář, a to nejen našeho listu, ví – nebude. Protože – a takový je diktát ekonomiky panujících poměrů – Litvínov ústy svého starosty Daniela Voláka (on je právník) bude ty kompenzace vymáhat na nás s tím, že kvůli nám, „blbejm šetřitelům, vo ně Litvínov teď přišel“. Stejně tak každá domácnost bude po nás požadovat každý rok až do smrti „těch svejch deset tisíc, vy ekologický smradi“ a tak dále. Jelikož čert dělá vždycky na větší hromadu, tak ušlý zisk po nás bude chtít i ten zpotvořený Czech Cloaka a nepřejte si vědět, co to bude za strašnou sumu! To bude rána do domácího rozpočtu! (I naše děti budou muset až do konce života přestat chodit do houslí.) A když jim to nezaplatíme, budou nás žalovat. Máme my totiž vůbec právo jim tenhle kšeft století, tuhle hru o Horní Jiřetín překazit „blbejma párma kbelíkama uhlí“?

Já vím, milí čtenáři, vše, co jsem výše napsal, je čirý nesmysl – však říkám, nejsem ekonom, ale zato poměrně přesně to vystihuje skutečný důvod, proč musí být limity těžby hnědého uhlí prolomeny a Horní Jiřetín zbourán.

Zbourat a vytěžit

Odřej Vaculík, Sloupek, Deník Referendum

V Horním Jiřetíně se historie opakuje. Opět je v plánu zbourat něco, co se dlouho budovalo, kvůli energii, která možná ani není potřeba. Rozhodně ne za takovou cenu.

Literární vědec a publicista Vladimír Karfík už před rokem 1968 napsal do Literárních novin článek, který by se mohl znovu a znovu tisknout, jak je krutě platný: Článek se netýkal literatury, ale starého Mostu, který se měl bourat kvůli těžbě uhlí. A Karfík napsal, že kdyby se do ceny uhlí (tehdy plánované) měly započítat všechny náklady spojené s jeho těžbou, nikdo by si nemohl dovolit uhlím topit. Náš princip hospodaření je založený na tom, že tomu, co exploatujeme, nepřikládáme žádnou, nebo jenom mizivou cenu. Tehdy to bylo jak to uhlí (jehož metrák stál cca 3,60 Kčs), tak i zničená krajina s jejím kulturním a historickým dílem, kterým ji obohatil člověk. To byl v širším slova smyslu až fašistický způsob, který ve jménu energie coby hnací síly všech pětiletek programově ničil vše, co stálo v cestě. Když se boural starý, středověký Most, bylo to, jako když esesák vtrhne do místnosti a ve jménu rasové nadřazenosti všechny v ní postřílí. Vynechá toliko stařečka, kterého pak kultivovaně na kolečkovém křesle před objektivy kamer přemístí mimo jámu smrti na vidrholec.

K takovému režimu člověk tehdy pojal nenávist, protože viděl, jakému dílu, jaké nové hodnotě, ta krutě získaná energie slouží. Toho jsem si jako zedník nemohl nevšimnout.

Když v roce 1994 podlehly bagrům po marné obraně Libkovice, pokládal jsem to za nedopatření chaotické doby se setrvačností starých, totalitních bagrů. V napůl zničené krajině byly Libkovice krásnou obcí. Měla středověkou historii a před válkou v ní žilo více než tisíc obyvatel, povětšině Němců, kteří obec dobře zabydlili vším, čemu dnes říkáme infrastruktura (od pekařství, zámečnictví atd. přes školu, lékaře, faru až po hospody, hasiče, Sokoly, ochotníky...). Něčemu z toho se dokonce podařilo přežít minulý režim, jiné se po převratu znovu začalo rozvíjet. Živá obec poskytovala nejen řadu i jiných a často lepších pracovních příležitostí než důl, ale také bohatší sociální vazby, než jsou „fárat, štajgr, výplata, dáme ještě jedno, jdem bydlet, a v bytovce nová televize a stará stará“. Důsledkem takového života je zvláštní podoba blahobytné chudoby, kterou v Lidových novinách z 1. 2. 2010 vyjadřuje Ervína Matoušková z Horního Jiřetína, když říká: „Už když jsme se stěhovali z Komořan (obec rovněž zbouraná kvůli uhlí – LN ale píší „obec, která ustoupila uhlí“), tak nám řekli, že se to jednou bude bourat i tady.“ Klidně se proto nechá od uhelné společnosti vyplatit – dodávají LN (V dolech totiž pracuje celá její rodina a odstupné je štědré.). Přirozeně, když vůkol nebude nic než důl, budou v něm muset být všichni.

Po „prolomení limitů těžby uhlí v oblasti“, čemuž odmítnutím novely horního a geologického zákona napomáhá naše provizorní vláda, je Horní Jiřetín v Podkrušnohoří bezprostředně ohrožen. Tuším, že se znovu bude opakovat libkovická anabáze s marným pokusem, aby zůstal stát alespoň jejich barokní kostel, a už si představuji i titulek Lidových novin, které svým apatickým čtenářům sdělují, že po „marných snahách ekologických fundamentalistů ustoupil uhlí také Horní Jiřetín“. Protože tomu, co exploatujeme, nepřikládáme žádnou nebo jenom mizivou cenu – jak vystihl kdysi Karfík. – Ale jakému dílu (jaké onačejší hodnotě, než je sám Horní Jiřetín a život v něm) ta krutě získaná energie bude sloužit? – rozhlížím se kolem sebe se starým poznáním.

Doufám ale, že je tu ještě jedno nadějné hledisko: I kdyby naši přední fundamentalističtí ekonomové a energetici nám vskutku nějak vyčíslili (to umějí jenom oni), že v zájmu ozdravění ekonomiky (v zájmu všeho lidu), naší evropské důvěryhodnosti (proletářského internacionalismu), energetické soběstačnosti (maso bude) by Horní Jiřetín opravdu měl padnout (a to ať se to někomu líbí, nebo ne – řekne pan prezident), pak se snad pragmaticky dokážeme dohodnout, že když energii uloženou v uhlí pod Horním Jiřetínem ušetříme, pak není důvod ho bourat, a to na věčné časy. – Byla by taková dohoda možná?

Fundamentalističtí ekonomové a energetici, začněte počítat, ať není pozdě! (A ono se také ukáže, zda jde vskutku o energii, či o „jiné zájmy“.)

Židovství a limity

Budoucnost Horního Jiřetína?

Premiér:      Pane rabíne, já jsem se přišel s vámi o něčem poradit.

Rabín:         A vočem?

Premiér:      O limitech.

Rabín:         Vo čem?

Premiér:      To je takové nařízení vlády České republiky z roku 1991, vymyslel ho ing. Ivan Dejmal.

Rabín:         Jo, s tim jsem se znal z Charty. Ten byl dobrej.

Premiér:      Takže víte o co jde?

Rabín:         No Dejmala jsem znal, to jo.

Premiér:      Víte, jde o to, že to uhlí postupně dochází a České republice by bez uhlí mohla hrozit energetická krize.

Rabín:         Jaký uhlí?

Premiér:      Takže nevíte, o co jde?

Rabín:         Nevim, co s tim má společnýho to uhlí.

Premiér:      O tom právě s vámi chci mluvit. To usnesení vlády určuje jasnou hranici, kam až můžou postoupit povrchové doly v severních Čechách.

Rabín:         Jo ták!

Premiér:      No, a o těch limitech se teď hodně diskutuje, jestli mají zůstat, nebo jestli se mají posunout.

Rabín:         A vy v týhle diskusi nějak vystupujete?

Premiér:      No, trochu.

Rabín:         A chcete ty limity nechat, nebo posunout?

Premiér:      (Chvilku váhá, opatrně se rozhlédne, vzdychne.) No o tom jsem se právě s vámi přišel poradit.

Rabín:         A co se teda stane, když se neposunou?

Premiér:      Asi budeme muset zdražit elektřinu, no a pak by to taky znamenalo útlum teplárenství.

Rabín:         A když se posunou?

Premiér:      No, pak by se těžilo dál.

Rabín:         Kde by se těžilo?

Premiér:      (Chvilku váhá, opatrně se rozhlédne, vzdychne, pokračuje skoro šeptem.) No v Horním Jiřetíně, v Černicích, možná i v Litvínově.

Rabín:         Počkejte, to jsou přece vesnice a města?

Premiér:      No.

Rabín:         A to byste těm lidem jako zbourali domy?

Premiér:      Dostali by odškodné, to dá rozum.

Rabín:         Odškodný by dostali, jó? A to prostě jako, to myslíte vážně?

Premiér:      No, (odkašle si), uvažuje se o tom velmi vážně. Nebál bych se dokonce říci, že to je nejvážnější téma české politiky.

Rabín:         A to by se jako ty lidi museli odstěhovat, jo? Se všim všudy, celý rodiny byste přesídlil?

Premiér:      No, to se dělá nejen u nás, ale i na Západě.

Rabín:         Samozřejmě, to se dělá i na Blízkém východě. Ale to, že se to někde dělá, neznamená, že to je dobře.

Premiér:      Takže vy jste proti posouvání limitů?

Rabín:         No počkejte, to neni tak jednoduchý. Většinou to chodí tak, že ty lidi, který takhle přesídlíte, hledaj na tom novim místě strašně těžko práci.

Premiér:      No tu práci by jim daly právě ty doly.

Rabín:         Moment, moment, moment. Můžu se vás na něco zeptat?

Premiér:      No jistě.

Rabín:         Ale upřímně!

Premiér:      Upřímně.

Rabín:         Vám by se líbilo, kdyby třeba váš syn pracoval v hnědouhlenym povrchovym dole?

Premiér:      No dovolte?

Rabín:         No! Upřímně na to odpovězte.

Premiér:      Ale...

Rabín:         Co ale?

Premiér:      Dyť má úplně jinou kvalifikaci.

Rabín:         A má lepší kvalifikaci, nebo horší kvalifikaci?

Premiér:      Lepší! Samozřejmě.

Rabín:         A proč má lepší kvalifikaci?

Premiér:      No protože jsme ho tak vychovali.

Rabín:         A proč jste ho mohli tak vychovat?

Premiér:      Protože... (mávne rukou) Ale jděte... Jak tohle souvisí s limitama?

Rabín:         Tak já vám vodpovim, když si nechcete odpovědět sám: Má lepší kvalifikaci, protože jeho tatínka, totiž vás nikdo nedonutil, abyste šel pracovat do povrchovejch hnědouhelnějch dolů.

Premiér:      Proč bych měl jako kandidát věd pracovat v dole?

Rabín:         No vidíte, samotnýmu se vám do toho nechce a jiný byste tam hnal!

Premiér:      Ale vždyť ti lidé tam pracují dobrovolně.

Rabín:         Jo, dobrovolně tam pracujou a dobrovolně jsou z toho nemocný a dobrovolně taky dřív umíraj. To vykládejte někomu jinýmu.

Premiér:      Že já sem vůbec chodil.

Rabín:         Podívejte se, jestli s těma limitama hnete, tak vám to českej národ nikdy nevodpustí, a právem.

Premiér:      Dobře, ale já se přišel zeptat, jaká je halacha v téhle věci.

Rabín:         Halacha je taková, že když vám někdo nechce prodat zahradu nebo barák, tak nemáte právo mu ho vzít, i kdybyste mu dal mnohonásobně vyšší odškodné.

Premiér:      A to ani když je to podle zákona?

Rabín:         Krást se, milej pane, nesmí ani podle zákona.

Premiér:      No ne, moment, když je to podle zákona, tak už to není krádež!

Rabín:         (Bere si klobouk.) No, na tom se asi neshodneme.