Petr Honzejk: Vyvlastňování, Klaus – a „veřejný zájem“

Český rozhlas [vč. online záznamu]

Vyvlastňování majetku je akt přinejmenším sporný. Komunisté ho používali jako prostředek třídního boje, dnes ho používá stát k prosazení svých zájmů, zaštiťujíc se ne už zájmy dělnické třídy, ale rovnou celé společnosti.

Nechci srovnávat hrůzy vyvlastňování padesátých let s dneškem, ale v principu jde v obou případech o násilný akt, kdy se zájem anonymní masy nadřazuje zajmům zcela konkrétních lidí. 

Demokratický stát zde žije v napětí: na jedné straně stojí na principu ochrany soukromého vlastnictví, práv jednotlivce - a současně, řečí vyvlastňovacích paragrafů, stojí proti nim, nad nimi. Tudíž si člověk nemůže být nikdy jistý, že se nestane obětí „veřejného zájmu,“ který ho pozře, onoho organizovaného násilí, jak stát definoval Karel Marx. 

Toto napětí musí řešit politici na všech úrovních. Mají být věrni státu ve smyslu idejí, na kterých stojí, nebo státu v marxistickém smyslu organizovaného násilí? 

Mluvím o tom proto, že prezident Václav Klaus si definitivně vybral to druhé. Vetoval horní zákon, který princip vyvlastnění rušil a zajišťoval tak obyvatelům severočeských měst, že jim už nikdo nikdy v budoucnu nebude moci přijet s buldozerem před dům a říci – jménem veřejného zájmu, vypadněte, protože my to tady teď zbouráme a za měsíc už bude na vašem pozemku pochodovat uhelné velkorypadlo. 

Abych ale nebyl tak příkrý. Klausovi se dá rozumět v té části argumentace, že "nerostné bohatství patří státu a stát se ho nesmí vzdávat". Dalo by se dokonce přitakat. Jenže to bychom museli připustit, že náš současný stát zastává pozici veřejného zájmu. 

Ovšem náš stát takový není. Zastává primárně nikoli zájmy svých občanů, ale nejrůznějších šíbrů - a sám se zvolna jakýmsi metašíbrem stává. Tahá lidem z kapes peníze na projekty, které nic nepřinášejí, jen obtěžují. Sociální karty, nefungující registr vozidel a tak dále. 

Tu v objemech milionových, tu v miliardových se ukazuje, že to, co stát vydává za veřejný zájem, je ve skutečnosti pouze zájem šíbrův. 

Tohle je prizma, kterým musíme chtě nechtě poměřit prezidentovo trvání na vyvlastňovacích paragrafech. Klaus nahrává nikoli veřejnému zájmu, ale bezprostředně jen pánům Dienstlovi a Tykačovi, majitelům těžební firmy CzechCoal, kteří mají pod zemí na severu miliardy a nechce se jim s místními obyvateli domlouvat. 

Navíc veřejný zájem na těžbě je hodně pochybný. Tykačovské uhlí nemusí být vůbec potřeba, nedávná studie University Karlovy vyčíslila škody, která by při těžbě vznikly, například na zdraví obyvatel, na stovky miliard, které nakonec zaplatí skrze daně veřejnost. 

Když to vyhrotíme: Prezident České republiky byl ochoten vystoupit proti základní ideji nedotknutelnosti soukromého vlastnictví proto, aby potenciálně poškodil vlastní zemi. 

Kdyby se prezident jmenoval třeba Vojtěch Filip, nepřekvapilo by to. Václav Klaus nás sice naučil také značné otrlosti, ale toto veto je za všemi horizonty. 

Václav Havel kdysi, v obhajobě prezidentské funkce řekl, že prezident nějakým základním způsobem ztělesňuje hodnoty státu. Poslední veto současného prezidenta ukazuje, že stejně dobře může být se základními hodnotami státu v příkrém rozporu nebo se je záměrně či mimoděk vychylovat nebezpečným směrem. 

I proto bychom si měli dávat si dobrý pozor, koho si jako „ztělesnění“ vybereme příště. 

Autor je redaktor Hospodářských novin