Ten, který určil hranici, za kterou těžaři nesmí. "Dál za ní stojím"

Mladá fronta Dnes 

Architekt Zdeněk Říha docílil odpisu zásob uhlí pod Duchcovem, a tím město zachránil. Podle jeho studie také jednala vláda v roce 1991, když stanovila, že se nesmí bourat Jiřetín. Co na tlaky těžařů říká dnes?

Za limity těžby si stojím, říká architekt a urbanista Martin Říha, který byl počátkem devadesátých let jako náměstek ministra životního prostředí jedním ze spoluautorů vládního dokumentu, který ohraničuje prostory, za něž by už dál neměla postupovat velkolomová hnědouhelná těžba. Již v osmdesátých letech se mu například podařilo docílit odpisu uhelných zásob pod Duchcovem, a tím ho zachránit, později se aktivně podílel na obdobné pomoci Chabařovicím. V úterý byl v Horním Jiřetíně a Černicích na Litvínovsku, dalších sídlech, která ohrožuje pokračování těžby na pozvání komise životního prostředí Akademie věd, která tu měla seminář.

"Limity byly a jsou dobře podložené dílo. A nejde v něm jen o starost o lidi a nemovitosti. Jde o víc, o celý územní systém ekologické stability. Chtěli jsme, aby posledním omylem předchozího postupu těžby byly Libkovice, které padly, ačkoliv nemusely. Likvidovaly se kvůli hlubinné těžbě, která vzápětí zanikla," upozornil.

Dá se tato krajina vůbec vrátit lidem?

Musí se jim vrátit. Myslím, že ve středoevropském prostoru si nemůže žádný stát dovolit nechat tak obrovské území bez využití desítky let. Měli bychom se setsakra snažit dát to do pořádku.

Rekultivace nejsou levná záležitost. Kde na ně vzít?

Samozřejmě z výnosů těžby. To by v žádném případě neměl platit nikdo jiný než ten, kdo těží. Tragédie je, že do cen uhlí se nezapočítávají všechny externality. Proto je relativně levné, protože nikdo nemusí řešit důsledky těžby až do konce. Pokud si nedokážu svou činností vydělat ani na zahlazení důsledků toho, co dělám, nemám to dělat vůbec.

Rekultivace lomu ČSA ale asi nebude vzhledem k neustálým sesuvům půdy z krušnohorských svahů nijak jednoduchá...

Musí se znovu zpátky přitížit paty svahů, které se bohužel odtěžením skrývky a sloje uhlí nesmírně odlehčily. Nesmí ale jít o snadno stlačitelný materiál, něco, co se pod vlivem zavodnění nebo jenom srážek začne rozlézat, jako se jim tady rozlézají všechny nadpovrchové výsypky. Pracují ještě desítky let a přetvářejí se plasticky. Další věc je, že aspoň některá žebra opory musí vést až do protisvahu, právě aby se nedaly stlačit.

Musí to být o něco zapřené. A to je podle mě až ervěnický koridor (vede na něm silnice I/13 a železniční trať, pozn.red.). Ten je nasypán o několik generací dřív a už je slehlý a umlácený. Ale stejně se pořád hýbe. Teď si představte, že svahy hor také nebudou mít na jedné straně zábranu, také se budou stále hýbat. My je potřebujeme skutečně zapřít.

A potom? Dál se plánuje zaplavení lomu. I to je ale podle vás problematické. Proč?

Jen se snažím upozornit na to, že každá ze tří základních možností, což jsou lesní, zemědělská a vodní rekultivace, má nějaké podmínky a limity.Uté vodní, což je způsob, kdy těžař uteče a nechá to po sobě zaplavit, je riziko, že vznikne neodvodnitelná hluboká jáma. Je proto potřeba zásadně zvednout dno. V současnosti jde o stovky metrů a voda by se vůbec neprovzdušňovala. Když hloubka nádrže přesahuje deset metrů, už se ztrácí světlost, ztrácí se fotosyntéza v mikroorganismech, ztrácí se teplota. Navíc u těchto hlubokých jam, jejichž boky tvoří stará důlní díla, může docházet i k vyluhování okolí, takže voda pak nemusí být vůbec vhodná pro rekreační využití. A snad nechceme, aby se lidé báli, že po roce chytání ryb najdou v tkáni zvýšené koncentrace arzénu nebo jiných jedů.

(Ondřej Černý)

"Chtěli jsme, aby posledním omylem předchozího postupu těžby byly Libkovice." Zdeněk Říha architekt